Několik slov ke knize Jsou věznice překonané?
Naše úvaha o knize by se dala rozdělit do dvou samostatných celků: ten první se věnuje vězeňství a jeho zrušení, ten druhý autorce Angele Y. Davis, zejména v českém kontextu.
Vězeňství
Knihu Angely Y. Davis Jsou věznice překonané? z roku 2003 jsme vydaliy proto, abychom podnítiliy a podpořiliy abolicionistickou kritiku vězeňství v Česku, kde je toto téma v rámci širší veřejnosti stále ještě v zajetí polistopadových představ, že po propuštění nespravedlivě vězněných, jinými slovy předlistopadových politických vězňů na svobodu, se není třeba vězeňstvím (potažmo justicí a represivním aparátem tzv. „demokratického“ státu) dále podrobněji zabývat. Ze setrvačnosti sice pokračovaly po roce 1989 ojedinělé snahy o lidskoprávně-kritický pohled, např. ze strany Českého helsinského výboru, o zlepšení podmínek vězněných osob, nicméně vězeňství jako téma od té doby prakticky stagnuje. Ve společenské debatě chybí, obecně převládá retributivní názor, tedy že si odsouzení, „kriminálníci“ a „kriminálnice“, zaslouží vězení, a v horších případech i trest smrti, který byl naštěstí po roce 1990 zrušen a ústavou výslovně zakázán. Mezitím se zcela zapomnělo na údajnou nápravnou a reintegrační funkci, kterou má trestní politika státu splňovat (a podle našeho názoru nesplňuje a ani ze své podstaty splňovat nemůže). S výjimkou několika málo hlasů, okrajových, anarchistických, se proti věznicím nevyjadřuje téměř nikdo.
Abolicionistické hnutí v USA nám přes značnou kulturní a zeměpisnou vzdálenost připadá relevantní i pro zdejší podmínky. Koneckonců, mezi vězeňským systémem v USA a v Česku lze nalézt nejen rozdíly, ale i podobnosti. Početně se vězeňské populace v obou státech diametrálně liší: V USA je 629 (údaj z roku 2019) uvězněných na 100 000 obyvatel, v Česku 176 (údaj z října 2021). Co se obsazenosti věznic týče, nejsou rozdíly až tak velké: 95,6 % (USA, 2019) a 93,8 % (ČR, 2021). Rozsah privatizace však srovnávat nelze: v Česku zatím k privatizaci věznic nedošlo, finanční krize z roku 2008 zastavila projekt částečné privatizace věznice Rapotice. Což rozhodně neznamená, že bychom v případě českých věznic nemohliy hovořit o vězeňskoprůmyslovém komplexu. Stačí se podívat na „Otevřená data“ Vězeňské služby, kde nalezneme přehled faktur českých věznic: zjeví se nám před očima svět z velké části neznámých dodavatelských/překupnických firem, jejichž často hlavní náplní je prodávat zboží a služby v rámci tohoto komplexu a jejichž zisky jsou přímo závislé na počtech uvězněných osob a tudíž v konečném důsledku eticky pochybné.
Na straně výstupů pak stojí levná práce vězeňské populace, což v Česku asi nikoho nepřekvapí, levná je koneckonců i u populace „na svobodě“. Levná je především proto, že se podle statistických údajů Vězeňské služby ČR jedná převážně o osoby se základním vzděláním nebo s vyučením bez maturity. Předpokládejme, že mají osoby se základním vzděláním přístup většinou k hůře placeným zaměstnáním, tudíž se častěji dostávají do finančních potíží, na hranici chudoby, do sociální exkluze, do vězení. Kolik však stojí daňového poplatníka (argument, na který slyší i ti, kdo zastávají polistopadové [ne/kvazi/para]ideologie) takový špás, věznit jednoho člověka v českých věznicích po dobu jednoho měsíce? Podle dat studie Rady Evropy šlo v roce 2019 v Česku o částku 58,7 € za den, jinými slovy při dnešním kurzu 44 636,5 Kč měsíčně (zatímco průměrná měsíční hrubá mzda byla v témže roce 34 105 Kč). Hle, ekonomický, skoro by se řeklo Klaus-friendly argument pro zrušení věznic (a pro základní nepodmíněný příjem)!
Paralelu s vězeňským systémem v USA lze rovněž shledat v situaci menšin v českých věznicích. Jak uvádí dokument Ministerstva spravedlnosti ČR nazvaný „Koncepce vězeňství do roku 2025“ (z roku 2015):
Další nedotčenou otázkou je problematika Romů a menšin obecně. Zde nejsou nastaveny žádné programy reflektující odlišnosti kultury a zvyklostí. Nemáme romské vychovatele, kteří by mohli tento problém řešit. Dostupnost rodiny a služeb z místa bydliště je dalším kritériem, proč např. s Romkami nelze efektivně pracovat.
V roce 2015, dvacet pět let po změně režimu, je „problematika Romů a menšin obecně“ „nedotčenou otázkou“! Nezájem se této problematiky dotknout nejspíše pramení v samotné logice kapitalismu a jeho marginalizaci těch, kdo nejsou ochotni se pokorně začlenit do jeho procesů zejména v podmínkách rasistické diskriminace.
Podobně jako v USA a jiných zemích je i v Česku mnohem více stigmatizováno věznění žen, kterých bylo k 9. dubnu 2021 v českých věznicích 1543. O ženách ve vězení se mluví a píše mnohem méně, a jediné, co Vězeňská služba na téma ženy a vězeňství v posledních letech zveřejnila, naleznete zde.
Protivězeňský abolicionismus pochopitelně naráží na otázku, čím věznice nahradit. Co s „kriminálníky“ a „kriminálnicemi“? Pohlédneme-li na vývoj vězeňství (nemocnic, škol) jako na historický projev nedostatečného uplatnění sociální imaginace, při hledání alternativ k trestající podobě spravedlnosti budeme tuto imaginaci potřebovat v množství větším než malém. Angela Y. Davis a abolicionistické hnutí jako takové nenabízejí návod jako z IKEA, jak těchto alternativ dosáhnout. Snahy o restorativní a především transformativní justici jsou v současné době stále work in progress, a vzhledem k tomu, že zahrnují i okolí a prostředí, v němž k danému činu došlo (ve snaze se vyhnout právním formulacím typu „zločin“ nebo „byl spáchán“), vyžadují mnohem více úsilí a zapojení celých komunit. Zahrnují i odpovědi na otázky nedostatku vzdělání, zdravotní péče, základních potřeb či obecně: endemicky špatné sociální situace. Ti, kdo zastávají abolicionistické alternativy k trestům odnětí svobody, by tak měliy volat nejen po zrušení věznic, ale i po zavedení základního nepodmíněného příjmu, důstojné mzdy, po lepším přístupu ke vzdělávání (a jeho lepší kvalitě a odolnosti vůči kapitalistickým deformacím) a v konečném důsledku po dekonstrukci kapitalismu jako takového.
Angela Davis
Když českým boomerkám či boomerům řeknete „Angela Y. Davis“, vybaví se jim „soudružka Angela Davisová“, zavzpomínají na začátek sedmdesátých let, na normalizaci, zanadávají si na „komunisty“ a s pohoršením vypínají. Tak jednoduché to ale není, milí pamětníci a pamětnice. Tuto knihu jsme samozřejmě vydaliy při plném vědomí, že Angela Davis je z českého pohledu postavou kontroverzní nebo kontroverzi vzbuzující, ale není rozhodně postavou jednoduchou a jednoduše odmítnutelnou. Jak a proč se Angela Davis ocitla v roce 1972 v Praze jako propagandistický nástroj tehdejšího normalizačního režimu, k tomu se za chvíli dostaneme. Nejprve však to, co tomu předcházelo, a co ani v současných reportážích např. na Českém rozhlasu Plus nezmiňují.
Angela Davis se narodila v roce 1944 ve městě Birmingham ve státě Alabama, tedy ve státě, který za Občanské války patřil do Konfederace, k Jihu, k rasistickým zastáncům otrokářství. Jedna kuriozita na okraj, pro ty, kdo nemají po ruce českou Wikipedii, heslo Alabama:
Teprve v roce 2000 (jako v posledním státě USA) byl v Alabamě oficiálně zrušen zákon, který zakazoval smíšená manželství s černochy, ačkoliv již 33 let byl v konfliktu s rozsudkem Nejvyššího soudu Spojených států amerických, který tato manželství legalizoval bez ohledu na místní zákony.
V padesátých letech nebyl život v segregované čtvrti v tehdy hornickém a průmyslovém městě, s rasistickými žhářskými útoky ze strany Ku-klux-klanu, díky nimž dostala čtvrť přezdívku „Dynamite Hill“, jednoduchý ani pro mladou dívku z černošské střední třídy, chodící do segregované školy. Rodiče Angely Davis byli aktivní v hnutí za občanská práva (1954–1968) a v levicových organizacích. V roce 1963 členové Ku-klux-klanu provedli teroristický bombový útok na baptistický kostel v Birminghamu, při němž zahynuly čtyři černošské dívky, které Angela Davis osobně znala. Tyto životní zkušenosti ji přivedly k aktivismu proti rasismu v dobách, kdy se dosažení občanských práv Afroameričanů stalo cílem rozsáhlého protestního hnutí. Stalo se také cílem mnoha rasistických útoků, atentátů a vražd, a to nejen ze strany rasistických pravicových skupin, ale i ze strany FBI v rámci tajného a nezákonného programu COINTELPRO, zaměřeného především proti Komunistické straně USA (CPUSA), dále proti feministickým, LGBTQ a protiválečným organizacím, proti nové levici, environmentálnímu hnutí a hnutí za práva zvířat či hnutí za práva původních Američanů.
V této atmosféře, po zavraždění dr. Martina Luthera Kinga v roce 1968, dokončila Angela Davis magisterské studium a o rok později vstoupila do Komunistické strany USA. Z dnešního hlediska bychom řekli, že šlo o jednu z těch horších, Moskvě poslušných stran, pravý opak reformního eurokomunismu (CPUSA např. souhlasila s invazí do Československa v srpnu 1968, odmítala perestrojku, schvalovala puč proti Gorbačovovi atd.). V témže roce se také stala členkou pobočky Black Panther Party v Los Angeles, tedy v Kalifornii, kde byl v té době guvernérem nechvalně proslulý republikán Ronald Reagan. Davis byla v roce 1970 vyhozena z práce na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA), kde vyučovala, nejprve proto, že byla členkou CPUSA, což soudně napadla a po znovupřijetí byla opět vyhozena pro „štvavé projevy“, mimo jiné proto, že použila pro policisty v té době poměrně běžný výraz „pigs“ (prasata).
Následuje klíčová pasáž v životopise Angely Davis, případ tzv. Soledad Brothers, tří afroamerických vězňů z věznice Soledad, obviněných z vraždy bílého bachaře. Co např. pořad na Českém rozhlasu Plus opomenul zmínit, je, že vraždou bachaře tito vězni, spojení s Black Panther Party, odpověděli na předchozí zavraždění tří černošských vězňů jiným dozorcem (střelbou ze strážní věže, bez varování) při rvačce na dvoře věznice. Tehdejší rasové a sociální napětí ve vězeňském systému v USA bylo vyostřeným odrazem celospolečenských konfliktů.
Angela Davis se angažovala ve výboru na obranu Soledad Brothers, který podporovaly i další známé osobnosti, např. Marlon Brando, Noam Chomsky, Lawrence Ferlinghetti, Jane Fonda a Allen Ginsberg. Jonathan Jackson, tehdy sedmnáctiletý bratr jednoho z obviněných, George Jacksona, se v srpnu 1970 pokusil o únos soudce při procesu s jiným vězněm z věznice Soledad: Jackson, soudce Harold Haley a další dva vězni byli zastřeleni, prokurátor Thomas, další vězeň a členka poroty byli zraněni. Následné vyšetřování prokázalo, že použité zbraně koupila právě Angela Davis.
Po několika měsících na útěku byla Angela Davis v říjnu 1970 dopadena a následně postavena před soud za únos a vraždu soudce Haleyho. Ve vazební věznici byla držena delší dobu v samovazbě, po 16 měsících byla propuštěna na kauci 100 000 dolarů. Ještě před propuštěním vznikla kampaň na obranu Angely Davis po celých USA. Nakonec byla v červnu 1972 porotou, v níž seděli pouze běloši, zproštěna obžaloby pro nedostatek důkazů.
Na počátku roku 1972 se na druhé straně světa, v zemích pod kontrolou SSSR, rozvinula masivní kampaň za svobodu pro Angelu Davis. Masivní zejména v tehdejší NDR, odkud putovaly do USA tisíce pohlednic a dopisů pro vězněnou aktivistku a členku CPUSA. (Pro srovnání: v archivu National United Committee to Free Angela Davis, čítajícím stovky archivářských boxů, nalezneme pouhé 3 boxy s korespondencí z ČSSR, zatímco z NDR se dochovalo přes 250 boxů, podobně z SSSR).
Že byla Angela Davis normalizačně-komunistickou propagandou využita, o tom nemůže být pochyb (a co je horší: především vizuálně). Stačí se podívat, jak se režim stavěl k jejímu dílu. V češtině vyšla kniha jejích projevů v roce 1972 (přeložená z francouzštiny?!) a pak nastalo ticho. (V ruštině vyšla její autobiografie v roce 1978, několik textů ve sbornících a ruský překlad stěžejního díla Women, Race and Class z roku 1981 vyšel až v roce 1987.) Její radikální emancipační feminismus a antirasismus byly pro tehdejší „socialistické“ země nestravitelné.
Otázkou je a zůstává, zda si v roce 1972, tedy ve svých 28 letech uvědomovala, co se kolem ní děje. Na jedné straně zřejmě podlehla studenoválečné logice typu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ a o zemích tehdejší RVHP měla nepochybně zkreslené informace z prostředí CPUSA, na straně druhé tak jako mnozí jiní před ní a po ní nejspíš chtěla věřit, že někde jinde na světě mohou existovat státy, kde se podařilo odstranit vykořisťování, genderovou a rasovou diskriminaci. A tak v sedmdesátých letech 20. století tyto země na pozvání tehdejších diktatur navštěvovala. Např. ve východním Berlíně se v září 1972 setkala a vřele objala s (levicovou) disidentkou Erikou Berthold-Havemann a potřásla si rukou s tehdejším představitelem moci v NDR Erichem Honeckerem, který byl zodpovědný za stavbu berlínské zdi a za střelbu do lidí pokoušejících se opustit NDR směrem na západ.
V kontextu knihy Jsou věznice překonané? je rovněž ironické, že tehdejší Angela Davis, zřejmě z pocitu loajality k režimům, o nichž měla velké iluze nebo je po dlouhou dobu nechtěla ztratit, odmítala podpořit politické vězně v zemích „východního bloku“, o což jí v dopise žádal z KSČ vyloučený Jiří Pelikán a tuto nepodporu jí následně po vyhoštění z SSSR vyčítal spisovatel Alexandr Solženicyn.
Po zhroucení „východního bloku“ se začala Angela Davis posouvat: v roce 1991 opustila Komunistickou stranu USA, na konci devadesátých let se zapojila do abolicionistického hnutí, zúčastnila se v roce 2011 shromáždění Occupy Wall Street, v Berlíně vyjádřila v roce 2015 podporu uprchlíkům. Stala se z ní demokratická socialistka, podpořila kandidaturu Hillary Clinton, Jeremyho Corbyna či hnutí BDS.
Nežijeme naštěstí v dystopické binární pohádce, kde dobří hrají vždy dobře a zlí jsou výhradně zlí. Je určitě škoda, že Angela Y. Davis svou minulost (zatím) kriticky nereflektovala, na druhou stranu dodnes, ve svých 77 letech nepřestává aktivně přispívat k významným bojům proti rasismu, za práva žen, proti vězeňství a za solidaritu s Palestinou.