Glosář ke knize «Vztahová anarchie: revoluce začíná ve vztazích»

Juan Carlos Pérez Cortés
Glosář ke knize
«Vztahová anarchie: revoluce začíná ve vztazích»

Redakční poznámka: Tento glosář pochází z třetího vydání knihy Anarquía relacional: la revolución desde los vínculos (Vztahová anarchie: revoluce začíná ve vztazích, nakl. La oveja roja, Madrid, 2020, 400 stran), jejímž autorem je Juan Carlos Pérez Cortés. Definuje nejen pojmy týkající se vztahové anarchie, ale také ty, které usnadňují chápání toho, co vztahová anarchie není, čím se liší od polyamorie a od jiných, (ne)normativních vztahových modelů.

Afektivní síť:

Soubor afektivních uzlů propojených vazbami potenciálně velmi rozdílné intenzity, které však mají společné charakteristiky náklonnosti, ohleduplnosti a péče.

Afektivní uzel:

Ve strukturálním monogamním modelu vztahů je sociální struktura souborem izolovaných bublin, které udržují zájmy a starosti oddělené a omezené na jednotlivé ostrovy. Ve schématu, jako je vztahová anarchie, v němž jsou všechny vztahy hodnotné (ne stejně důležité, ale všechny hodnotné a nehierarchické), se vytváří síť vazeb, opravdová tkáň. V této síti je každý člověk uzlem a každý vztah je jiný, ale neexistují žádné vazby, které by mohly převážit nebo eliminovat jiné.

Afektivní nebo sexuální exkluzivita:

Jedním z kulturních mantinelů, které nejvíce ovlivňují podobu vztahů ve většině současných společností, je afektivní a sexuální exkluzivita (citová a sexuální výlučnost). Když je navázán vztah považovaný za intimní nebo „párový“, je závazek sexuální a citové exkluzivity nebo věrnosti vnucen jako norma, aniž by bylo nutné jej výslovně požadovat. Žádná z obou osob nemůže udržovat nebo navazovat další vztahy stejného nebo podobného typu. V některých formách, které se odchylují od normativity, je uvolněná sexuální exkluzivita (otevřené páry, liberální páry nebo swingers) a v jiných pak sexuálně-afektivní exkluzivita (nemonogamie, polyamorie).

Alosexualita:

Jedná se o normativní upřednostňování sexuálních vztahů, jinými slovy vztahů, které zahrnují erotickou přitažlivost a sexuální praktiky, před jinými typy vztahů. Podobně jako amatonormativita i alosexualita předpokládá, že pouze v takových vztazích mohou existovat důležité závazky a opravdová hloubka vztahů. Alosexualita je navíc spojen s přesvědčením, že všichni lidé touží po prožívání erotické přitažlivosti a po sexuálních praktikách a že ti, kteří na tuto „normalitu“ nereagují, mají nějaký problém nebo jsou nemocní.

Amatonormativita:

Jde o normativní upřednostňování romantických vztahů, tj. upřednostňování vztahů, které zahrnují projevy romantické lásky, před jinými typy vztahů. S tímto upřednostňováním jsou spojeny důležité závazky a opravdová hloubka vztahů. Amatonormativita zahrnuje přesvědčení, že tyto vztahy jsou nejen „důležité“, ale že jsou „normální“ a že všichni lidé chtějí (nebo by měli chtít) vytvářet párové vztahy romantické povahy, které by tvořily osu jejich existence, protože bez nich je život jen osamělostí a selháním.

Aromantismus/aloromantismus:

Stavy vyjadřující malou nebo žádnou tendenci prožívat pocity a podmíněnost, které doprovázejí romantickou přitažlivost (aromantismus), nebo normální, ve společnosti běžnou tendenci je prožívat (aloromantismus). V souvislosti s orientací se hovoří také o heteroromantismu, homoromantismu, biromantismu a panromantismu (viz „Pansexualita“).

Asexualita:

Absence sexuální přitažlivosti nebo výrazné snížení sexuální přitažlivosti ve srovnání s tím, co je považováno za „normální. Neznamená to nedostatek sexuální touhy nebo libida, ale nedostatek prožívání přitažlivosti. Od abstinence se liší tím, že nejde o rozhodnutí nebo potlačení, ale o sexuální orientaci. Ve skutečnosti neznamená abstinenci, protože asexuální lidé se mohou rozhodnout pro sex bez toho, že je dotyčná osoba přitahuje, a to buď proto, aby uspokojili svou sexuální touhu, sexuální touhu jiné osoby, nebo ze zvědavosti, jaké to je zažít pocity, které vznikají při sexuální aktivitě (viz také „Demisexualita“).

Binarismus:

Systém přesvědčení, postojů, zákonů atd., který zahrnuje dělení lidí, identit, vlastností nebo jiných prvků do dvou skupin, s tím, že každý, kdo nepatří do jednoho z těchto dvou označení, je mimo tento systém. V souvislosti s genderem má podobu dichotomie muž/žena. Nutí tedy každou osobu (nebo rys chování) přizpůsobit se jedné z těchto dvou nálepek, protože být „mezi“ znamená zneviditelnění a marginalizaci. Odpovědí je přihlášení se k identitám odporu: genderqueer, agender nebo nebinární gender. V tomto kontextu se týká vztahů, které jsou charakterizovány jako sexuálně-afektivní nebo přátelské, a nutí každý vztah přizpůsobit se jedné z těchto dvou možností prostřednictvím kulturního příkazu amatonormativity.

Cuketka (Zucchini):

Používá se pro označení druhé osoby v queer-platonickém vztahu. Někdy se v angličtině používá zkratka QPP (Queer-Platonic Partner). Smyslem je vyhnout se slovům nebo označením, která se běžně používají pro lidi, k nimž máme vztah, jako jsou partner/ka, přítel, přítelkyně atd., a místo toho použít libovolné slovo, které není zatíženo břemenem, jež těmto označením připisuje převládající normativita.

Cisgender/Transgender:

Novorozené dítě je tradičně přiřazeno k ženskému pohlaví, pokud se narodí s vaginou (v angličtině: afab, assigned female at birth – po narození přiřazeno k ženskému pohlaví), a k pohlaví mužskému, pokud se narodí s penisem (amab, assigned male at birth – po narození přiřazeno k mužskému pohlaví). Cisgender je osoba, která se identifikuje s binárním genderem, který jí byl přiřazen po narození. Transgender je osoba, která se identifikuje s opačným binárním genderem, než je ten, který jí byl přiřazen po narození. Může se jednat o trans muže (afab) nebo trans ženu (amab). Někteří trans lidé se rozhodnou užívat hormony nebo podstoupit chirurgický zákrok, aby upravili své tělo, jiní to nepotřebují. Nebinární alternativou je identifikovat se jako nebinární gender nebo genderqueer.

Closet (skříň):

Anglické výrazy „to be in the closet“ (být ve skříni) nebo „come out of the closet“ (vylézt ze skříně) se vztahují k veřejnému sdělení určitého aspektu života (často sexuální orientace), který je držen v tajnosti nebo v relativním soukromí z obavy před společenským odmítnutím nebo jiným negativním důsledkem. (Pozn. překl.: v češtině se používá časteji forma „coming out“.) Aspekt, který se skrývá nebo se zveřejňuje, se z definice nachází mimo převládající normativitu.

Dekonstrukce:

Termín dekonstrukce je ve svém filozofickém a literárním smyslu poměrně nejasný, odborný a akademický. Jedná se o formu sémiotické analýzy spojenou s poststrukturalismem a postmoderní filozofií. Vzhledem k tomu, že jednou z charakteristik tohoto stylu zkoumání a kritiky komunikace je zpochybnění esencialismu a přehodnocení mnohoznačnosti jazyka a myšlení, často se dekonstrukce používá jako jednodušší a přímočařejší výraz pro kritickou a vědomou revizi prvků naší osobnosti, které jsme dosud považovali za zásadní a identitární. Demontáž toho, za koho se považujeme, je jedním ze způsobů, jak se ujistit, že se nepodřizujeme kulturním příkazům. Cílem je přiblížit se tomu, čím bychom chtěli být, nad rámec toho, co nám bylo řečeno, že jsme.

Demisexualita:

Sexuální orientace osoby, která často neprožívá fyzickou nebo sexuální přitažlivost, prožívá však citovou přitažlivost. Demisexuální osoby často nemají sexuální vztahy nebo mají sexuální vztahy pouze s lidmi, se kterými mají silnou a pevnou citovou vazbu. Podobně jako asexualita znamená demisexualita omezenou fyzickou nebo sexuální přitažlivost (na vztahy s vhodnou citovou vazbou), ale ne nutně menší sexuální touhu. Platí zde také všechny ostatní úvahy uvedené v definici asexuality.

Deskriptivní/preskriptivní:

Týká se především označení, termínů, které používáme k označování vztahů, identit, rolí atd. Označení se používá deskriptivně, popisně, je-li záměrem zobrazit, vysvětlit, upřesnit určitou skutečnost. Jedná se o neutrální, čistě výkladové použití. Často však označení nebo slova kromě popisování také vytyčují hranice, které vymezují, co je uvnitř pojmu a co je mimo něj. Toto vymezení vytváří preskriptivní, předepisující účinek, povinnost, uzavření, klec, která uvězňuje možnosti konstrukce a sebeřízení vztahu, identity nebo chování. To, co říkáte, že jste, pak v tomto případě omezuje to, čím můžete být a co můžete dělat.

Energie nového vztahu (New Relationship Energy, NRE):

Termín používaný v konsenzuálních nemonogamních prostředích pro označení změněného emočního stavu, který vzniká v důsledku zamilovanosti nebo limerence, když se v životě člověka objeví nový intenzivní vztah. Spolu se žárlivostí je to jedno z nejanalyzovanějších a nejdiskutovanějších témat na setkáních, v blozích a článcích z těchto oblastí. Důležité je nepoužívat NRE jako záminku k tomu, abych se přestal/a starat o lidi, se kterými jsem ve spojení delší dobu, přestal/a jim věnovat pozornost a brát na ně ohled, a nezneužíval/a tak důvěry, kterou mi delší doba trvání vztahu poskytuje.

Fakes (polyfakes, anarchofakes…):

Kolektivy, v nichž se lidé zamýšlejí nad alternativními modely vztahů a sdílejí své zkušenosti, slouží také k usnadnění setkávání lidí, kteří prožívají podobné zkušenosti, mají podobné obavy, pochybnosti nebo mohou přispět závěry z prožitků, které si prožili nebo protrpěli. Při těchto setkáních jsou velmi přítomné city a zaujetí a díky této okolnosti je velmi důležitá autenticita interakcí. Představa setkání s lidmi, zejména ženami, které žijí vztahy bez normativního krunýře, však probouzí zvědavost a dychtivost především u heterosexuálních cisgender mužů, kteří z nedostatku a podlosti hledají nahodilé sexuální vztahy bez závazků. Tyto postavy, které jsou naštěstí většinou snadno identifikovatelné, se nazývají polyfakes, jedná-li se o kolektivy na téma polyamorie. (Ekvivalentní verzi v případě vztahové anarchie bychom mohli nazvat anarchofakes, ačkoli se toto slovo v současnosti nepoužívá.)

Fobie/antagonismus:

Přípona „-fobie“ původně odkazuje na iracionální strach, který se může stát patologickým. Ve slovech jako homofobie nebo transfobie však představuje formu násilí a útlaku (někdy je to strach a pocit ohrožení, které vyvolávají násilí, jsou to však pouze nezbytné, nikoli postačující ingredience). V těchto případech může být použití přípony „-fobie“ narušením úcty a důstojnosti lidí, kteří sami fobiemi trpí a nesou jejich následky, aniž by s tím mohli cokoli dělat, kromě podstoupení lékařské a psychologické léčby, která ne vždy funguje. Může to být způsob, jak tyto skutečnosti zlehčovat nebo je používat k obviňování. Z tohoto důvodu bylo nedávno navrženo nahradit tuto příponu příponou „-antagonismus“ (homoantagonismus, transantagonismus), ačkoli původní podoba je mnohem rozšířenější. V tomto glosáři se používají obě možnosti zaměnitelně.

Gender:

Soubor očekávání, norem, zvyků a praktik, které se vztahují na lidi na základě rozdílů ve fyzickém vzhledu, jež odpovídají různým biologickým znakům. Nejčastějším faktorem používaným k rozdělení lidí do dvou skupin je anatomický projev existence dvou chromozomů X nebo jednoho chromozomu X a jednoho chromozomu Y v jejich buňkách. Dalšími okolnostmi, které způsobují anatomické varianty, jež se s většími či menšími obtížemi přiřazují k těmto dvěma skupinám, jsou, pokud je dosud známo, mutace nebo rozdílná exprese genů SRY, DAX-1, SOX 9, SF-1 WT1, WnT4 nebo přítomnost či nepřítomnost hormonů a enzymů MAH, 5-alfa-reduktázy a dihydrotestosteronu v přesně stanovených okamžicích vývoje. Kombinace všech těchto faktorů vede ke vzniku vícero tělesných dispozic, které tvoří bimodální, nikoli však binární rozložení. Obecně lze říci, že všechny tyto tělesné dispozice jsou slučitelné se zdravým a sociálně normálním životem. V dnešní společnosti se v závislosti na přiřazené skupině, chlapec, nebo dívka, muž, nebo žena, výrazně liší zacházení, vzdělání, hodnoty, příležitosti a předpokládaná délka života.

Genderqueer nebo nebinární osoba:

Genderová identita odpovídající osobám, které se nepovažují za představitele či představitelky pohlaví, jež jim bylo přiděleno při narození, ale ani za představitele či představitelky opačného pohlaví. Odmítají tím normativní genderový binarismus a spadají někam do spektra mezi obě tradiční pohlaví. Další popisované identity, které mají s touto identitou více či méně společných nuancí, jsou „agender“, „gender fluid“, „třetí pohlaví“, „bigender“, „pangender“ nebo „trigender“.

Hetero-/homo-/bi-/pansexuální:

Sexuální orientace popisuje osobu z hlediska toho, co ji sexuálně přitahuje. Používání mnoha z těchto standardních označení znamená přijetí sexuálního binarismu. Osoba, kterou přitahují pouze osoby opačného pohlaví, je heterosexuální. Pokud ji přitahují lidé stejného pohlaví, je homosexuální. Pokud ji přitahují obě pohlaví binaristicky, tj. identifikuje je jako muže a ženy a vnímá svou přitažlivost jako diferencovanou, je bisexuální. Pokud přitažlivost k lidem výslovně neidentifikuje a nerozlišuje pohlaví, jedná se o osobu pansexuální nebo omnisexuální. Osoba, která se sama neidentifikuje s žádným pohlavím (genderqueer nebo nebinární osoba), ale je specificky přitahována lidmi, které vnímá jako příslušníky jednoho nebo druhého binárního pohlaví, je gynosexuální, pokud ji přitahují ženy, a androsexuální, pokud ji přitahují muži. 

Existují i další orientace, které necharakterizují objekt přitažlivosti pohlavím osoby, ale jinými znaky, jako je sapiosexuální, kdy je přitažlivou vlastností inteligence, androgynosexuální, kdy je přitažlivým znakem androgynní vzhled, demisexuální, kdy je přitažlivým znakem citové spojení, a autosexuální, kdy je přitažlivým znakem já, a proto je preferovanou sexuální aktivitou masturbace. Tento seznam není úplný.

Hierarchie:

Organizace v podobě struktury, která se vztahuje na lidi, věci, pojmy, symboly atd. v uspořádaném žebříčku, založeném na kritériu podřízenosti. V kontextu lidí a vazeb se podřízenost vyjadřuje vzájemnými vztahy, tj. znamená, že jeden z prvků hierarchie má schopnost ovlivňovat to, co se děje s jiným. Hierarchické struktury je třeba odlišit od jiných pojmů, jako jsou preference, důležitost, afinita, spoluúčast, oddanost nebo věnovaný čas. Vztah může vykazovat větší (nebo menší) afinitu, spoluúčast nebo další z těchto vlastností než jiné vztahy a nemusí být v nadřízeném (nebo podřízeném) hierarchickém postavení, pokud nemá schopnost jej ovlivňovat ve smyslu přímé a účinné moci.

Internalizovaný útlak:

Jedná se o jev, který postihuje utlačované skupiny, jejichž členové uvěří, že stigmata, předsudky a stereotypy, které jsou jim připisovány, odpovídají skutečnosti. V souladu s touto internalizací přizpůsobují své postoje, postupy a jazyk tak, aby odrážely tyto stereotypy. Internalizovaný útlak vede ke ztrátě sebedůvěry, nízkému sebevědomí, nejistotě, a dokonce k nenávisti k sobě samé/samému a ke své skupině.

Jednorožec:

V oblasti nemonogamie se jedná o bisexuální ženu, která je ochotná mít intimní vztah se zavedeným párem, aniž by se musela podílet na jeho uspořádání, pod podmínkou nedělat nic, co by tomuto páru mohlo způsobit nepříjemnosti nebo problémy. Termín odkazuje na vzácnost nalezení takové bytosti (vzhledem k tomu, že jednorožec je mytologická bytost) a je používán pejorativně vůči těm, kteří ji hledají, protože zjevně implikuje objektifikující a sexistický způsob myšlení.

Kink:

Označuje soubor nekonvenčních sexuálních praktik nebo fantazií (kink v angličtině znamená v tomto kontextu zvláštnost, výstřednost, úchylka). Zahrnuje praktiky jako BDSM (bondage, disciplína, dominance a submisivita, sadismus a masochismus), fetišismus, subkultura kožeňáků (leather) atd. Je považován za jeden z projevů fenoménu queer, a proto by měl být zahrnut do posledního písmene zkratky LGBTIQ+. Ve světě kink se konvenční sexualitě říká vanilka (od vanilla: normální, obyčejný).

Limerence:

Jedná se o mimovolný citový stav, který se objevuje při vzniku touhy a romantické přitažlivosti k někomu jinému. Je charakterizován vytvářením myšlenek zaměřených na druhou osobu, obsedantními fantaziemi, touhou po tom, aby byla přitažlivost opětována, a touhou se k ní přiblížit a fyzicky s ní komunikovat. Souvisí to se změnami určitých hladin hormonů a neurotransmiterů.

Liminalita:

Pocit, který se dostaví v okamžiku překročení důležitého prahu, v případě zásadní změny nebo přechodového rituálu. Během liminálního okamžiku se člověk nachází na prahu mezi jedním stavem a druhým, mezi jednou identitou, jednou perspektivou, jednou realitou… a tou, která se následně očekává. V této fázi mizí nebo se dočasně rozmazávají jistoty a obvykle se objevují pochybnosti a obavy.

Metamor:

V žargonu konsenzuální nemonogamie se pojem metamor (šp. metaláska) vztahuje na intimní vztahy mých intimních vztahů. V kontextu vztahové anarchie, vzhledem ke snaze vyhnout se hierarchizaci vztahů a jejich binarizaci na dvě množiny: intimní a neintimní, ztrácí tento pojem smysl, i když by se dal zachránit tím, že by odkazoval na nejintenzivnější vazby lidí, s nimiž mě pojí nejsilnější pouto, tedy na nejbližší lidi v mé afektivní síti, s nimiž nemám přímý vztah.

Monogamie (strukturální):

Monogamii lze kromě konkrétní praxe nebo stylu vztahu vnímat jako kulturní očekávání, které utváří sociální strukturu spojenou s pojmy heterosexuální reprodukční pár, romantická láska nebo nukleární rodina. Tato struktura, někdy označovaná jako povinná monogamie, ponechává ostatní formy více či méně intimního spojení na okraji přijatelnosti. Musíme proto rozlišovat mezi monogamními vztahy, které jsou výslovně zvoleny a odsouhlaseny lidmi, již tvoří svazek, a monogamními vztahy, které jsou výsledkem kulturního, společenského a institucionálního nátlaku a dávají vzniknout monogamii jako systému nebo hegemonické struktuře.

Monosexualita/plurisexualita:

Alternativní klasifikace sexuální orientace ke klasické heterosexualitě a homosexualitě. Monosexuál je člověk, kterého přitahuje pouze jedno pohlaví nebo lidé na jednom konci sexuálního spektra, na rozdíl od plurisexuálů, které přitahují obě pohlaví nebo, nebinárně řečeno, celé spektrum genderových identit a projevů. Homosexuálové a heterosexuálové jsou monosexuálové a bisexuálové a pansexuálové jsou plurisexuálové.

Nálepky:

V tomto glosáři se jedná o termíny, kterými označujeme různé prvky světa nebo myšlení. Viz „Deskriptivní/preskriptivní“.

Normativita a hegemonie:

Normativitu přijímáme, když se nekriticky a automaticky přidržujeme dominantního názoru na nějakou relevantní otázku. Je to podobné, jako kdybyste přijali licenci nebo standardní smlouvu, aniž byste posoudili všechny její aspekty nebo se zamysleli nad jejími důsledky či nad tím, zda je možné pokusit se upravit některá ustanovení, i když to není snadné. Nazval jsem samosprávou postoj, kdy si definujeme vlastní klauzule, místo abychom přijímali standardní smluvní ustanovení. Koncept kulturní hegemonie rozvinul Antonio Gramsci, který tvrdí, že existují elity, jež mají oligopolní vliv na zbytek společnosti a prostřednictvím tohoto vlivu udržují kontrolu založenou na přesvědčení o normalitě a zdravém rozumu. Jinými slovy tyto elity utvářejí přístupovou smlouvu, která konfiguruje normativitu. Normativita a dobový zdravý rozum (který se v průběhu let mění) dávají vzniknout ideologickému repertoáru legitimizujících nebo hegemonních identit, které představují význam, myšlenky a praktiky přijímané automaticky, transparentně a nevědomě na každodenní bázi, aniž bychom si to uvědomovali.

Odpovědný/vědomý dobrovolný závazek:

Dobrovolný závazek vychází od osoby, která jej činí; není tedy výsledkem vyjednávání nebo výměny, ale hlubokého přesvědčení, že člověk chce udržovat určitou úroveň péče, pozornosti, náklonnosti, podpory, přítomnosti, životní, citové, logistické oddanosti atd. Toto přesvědčení musí projít procesem reflexivní analýzy, aby se stalo vědomým. Závazky jsou odpovědné, nejsou-li svévolné, ale reagují na konkrétní důvody a byly rovněž zváženy důsledky jejich přijetí a škody, které by jejich porušení způsobilo (protože nejsou spojeny s normativním sankčním režimem, na rozdíl od smluv a dohod). To neznamená, že jsou věčné a pevně dané, nýbrž že je lze vědomě přehodnocovat v dialogu, s argumenty a odpovědným způsobem.

Osobní limity:

V rámci kultury souhlasu stanoví limity explicitní hranici mezi tím, co je a co není přijatelné. Osobní nebo individuální limity se stanovují ve vztahu k vlastnímu tělu, prostoru, důstojnosti nebo osobní pohodě. Když vlastní pohoda závisí na tom, co dělají ostatní, rozdíl mezi limitem a vnucováním se stírá. Pokud si například stanovím limit tak, že určím, že se ke mně jiná osoba nesmí přiblížit, jedná se o jasný případ individuálního limitu. Pokud však určím, že se nesmí přiblížit k třetí osobě, pít alkohol nebo opustit město, protože to ovlivňuje mou pohodu, překrucuji význam osobních limitů a předepisuji povinnost, která přesahuje mé tělo a prostor, i když opravdu ovlivňuje mou pohodu nebo štěstí. Udržet jasně odlišené hranice toho, co považujeme za osobní limity, není snadné, ale je nezbytné zasadit autonomii a osobní suverenitu do rámce péče, náklonnosti, soužití a konceptu vzájemné podpory

Osobní suverenita:

Osobní nebo individuální suverenita je ústředním pojmem anarchismu, a to jak z historického, tak z filozofického hlediska, a odkazuje na koncept sebevlastnictví ve smyslu morálního nebo přirozeného práva na tělesnou integritu a výlučného vlastnictví svého těla a života. Souvisí s pojmy dobrovolnosti, svéprávnosti, vlastní schopnosti jednat, svobody a odpovědnosti.

Osa, vektor, rozměr nebo gradient útlaku či nadvlády:

Ve vztazích mezi lidmi se vždy projevují mocenské rozdíly, které ovlivňují různé funkční, emocionální, symbolické a další rysy. Pokud jsou tyto rozdíly velmi výrazné, působí všechny stejným směrem, jsou stálé a neměnné – a jsou chronické – hovoříme o podřízení, útlaku nebo nadvládě. Pokud k tomu dochází i ve společnosti většinově, opakovaně podle stejného vzoru (například vždy od mužů k ženám), hovoříme o strukturálním útlaku (v uvedeném příkladu o machismu).

Různé útlaky mohou působit paralelně. Například od domorodců k chudým cizincům (xenofobie/aporofobie) nebo od heterosexuálů k homosexuálům (homofobie nebo homoantagonismus). Tyto jevy můžeme znázornit jako gradienty, které vyjadřují míru útlaku podle toho, čím více dochází k násilí, nebo jako vektory či osy ve vícerozměrném prostoru, chceme-li porozumět jejich vzájemnému působení. Lze si snadno představit až tři osy: horizontálně například machismus, vertikálně xenofobie/aporofobie a hloubkově homofobie. Moje pozice v tomto trojrozměrném prostoru určuje, jakým druhům násilí čelím: pokud jsem lesba a migrantka, budu se nacházet v místě maximálního útlaku. Pokud jsem domorodý heterosexuální muž, budu v bodě, kde čelím minimálnímu strukturálnímu násilí.

Otevřený pár:

Jedná se o vztahový styl, který se nekonfrontuje s párovou ideologií, přebírá všechny její prvky, ale snaží se obejít problém sexuální monotónnosti tím, že otevírá možnost navazování sekundárních vztahů, obvykle pouze tělesné interakce, s (poněkud naivním) zákazem rozvíjet v nich afektivitu. Toto omezení je výsledkem konsenzu mezi partnery. Sekundární vztahy nemají v této dohodě žádné slovo.

Patriarchát:

Patriarchální společnost udržuje strukturu s mnoha mocenskými osami, v níž mají lidé, kteří jsou vnímáni jako muži, privilegia na základě toho, že jsou uznáváni jako muži. V západních společnostech bylo dosaženo pokroku v boji za rovná občanská, ekonomická a další práva, což vede mnoho lidí k přesvědčení, že patriarchální struktura zmizela. Ale množství symbolického a fyzického násilí, praktik podřízení a dominance, kvót moci a práv, která nejsou účinná v rovných podmínkách, je stále obrovské. Ve všech opatřeních a dimenzích stále existuje systematická a rozšířená tendence ve prospěch mužů. Pojem patriarchát je třeba odlišovat od pojmu patrilinearita, ačkoli v dnešních společnostech existují ve větší či menší míře oba. Společnost je patrilineární, pokud se příjmení, majetek či ekonomický a sociální kapitál dědí převážně po mužské linii.

Péče:

Péče je klíčovým pojmem současného feminismu. Představuje etický a praktický referenční bod, který je třeba hájit, protože jej tradičně zastávají ženy bez jakéhokoli zviditelnění nebo odměny. Požaduje se spoluodpovědnost v péči, její uznání a přerozdělování. Ve sféře vztahů má péče důležité místo tváří v tvář možnosti, že navrhování nebo praktikování nových typů vztahů může odstranit potřebu zohledňovat a oceňovat tento prvek, který je v mnoha životních okamžicích ústřední a nezbytný. Důležitým tématem je v této souvislosti také emocionální rozměr péče.

Performativita:

O výroku se říká, že je performativní nebo realizační, když přesahuje rámec reprezentace nebo popisu, protože skutečnost, že je vyjádřen, vyvolává akci. Jasným příkladem jsou slovesa jako zavázat se nebo zakázat. Závazek nebo zákaz vyplývá ze samotného řečového aktu. Činnost se provádí vyslovením. Byl to filozof jazyka J. L. Austin, kdo definoval tento pojem a dospěl k závěru, že každý vyjadřovací akt je performativní: mluvení je vždy formou jednání. V 90. letech 20. století Judith Butler buduje na základě příspěvků Jacquese Derridy a Austinovy performativity celistvou teorii o dekonstrukci genderu, který představuje jako kulturní konstrukci, a nikoli jako podstatný prvek osoby. Když je dítěti přiřazen určitý gender, děje se tak prostřednictvím řečového aktu (následně opakovaného po celá léta, po celý život): říkáme „je to kluk“, nebo „je to holka“. Chromozomální, hormonální nebo anatomický profil dítěte je složitá realita, ale my z něj uděláme značku, gender, který vyvolá sekvenci chování, jež bude pokračovat po všechny roky lidského života. Judith Butler navrhuje, abychom si tyto nálepky znovu přivlastnili a změnili toto chování podle našich přání. Proměnit tuto výzvu dekonstrukce v kolektivní strategii vyjádření těla a chování by fungovalo jako neustálý performativní komunikativní akt, který může změnit mocenské struktury společnosti.

Pluma:

Projevování vlastností, způsobů chování, výrazů a stylů chování, které neodpovídají přiřazenému pohlaví, se nazývá ve španělštině «pluma» (pero). Používá se převážně pro označení homosexuálního projevu, obvykle vnímaného jako zženštilost, ale je použitelný i pro symetrický jev, kdy osoba vnímaná jako žena prezentuje způsoby a výrazový vzor blízký stereotypnímu mužskému pohlaví. Pluma je často předmětem posměchu a útoků, což je příkladem sociálního násilí jako produktu heterocentrické normativní hegemonie, proti níž je jakákoli odchylka hrozbou a formou disidentství.

Politika jednoho penisu:

OPP (One Penis Policy) je otřesným příkladem ideologického přivlastnění určitého vztahového schématu patriarchální maskulinitou. Jedná se o poměrně častou formu nemonogamie, zejména v USA, kdy se obvykle ze strany páru heterosexuálního muže a bisexuální ženy otevírá vztah pouze ženám. Může vzniknout síť, ale může v ní být jen jeden muž. Etika tohoto přístupu odráží velmi malý respekt k jakémukoli smyslu pro spravedlnost, odhaluje primitivní a nejistou maskulinitu a zároveň silný gradient dominance (a podřízenosti ze strany zúčastněných žen). Tento model je také často zakotven v silně sexistické a homofobní představě, že sex a láska mezi ženami nejsou „skutečné“, a proto nepředstavují pro muže hrozbu.

Polygamie/polyandrie/polygynie:

Polygamie je vytváření sexuálně-afektivních svazků, které jsou nediadické, tj. mají jinou formou, než je pár (gamos) dvou lidí. Z binaristického hlediska ji lze rozdělit na polyandrii, což je svazek, v němž je více mužů a pouze jedna žena, a polygynii, což je svazek, v němž je více žen a pouze jeden muž. Polygamie se často automaticky používá jako označení forem společenského uspořádání akceptovaných v kulturách, jako je křesťanská mormonská nebo muslimská, kde se polygynie specificky praktikuje. Na Západě se často odmítá označování konsenzuálních nemonogamních praktik, jako je polyamorie, pojmem polygamie. Je to odmítnutí, které je cizí logickému doslovnému myšlení a vychází z morální nadřazenosti, rasismu a xenofobie, jež vyvolává silnou reakci odporu a opovržení, skutečného nepřátelství, zejména vůči polygamii v muslimských společnostech, nebo spíše přímo vůči tomuto náboženství, tedy projev islamofobie. Nepochybně ve všech společnostech, zejména v těch méně sekulárních a méně demokratických, existují aspekty, které jsou z hlediska rozumu, rovnosti a lidských práv eticky neospravedlnitelné, ale v tomto případě, stejně jako v mnoha jiných, vidíme smítko v cizím oku, a ne trám ve svém (což je mimochodem výraz, který pochází z evangelií, knih považovaných za posvátné ve dvou velkých monoteistických náboženstvích: křesťanství a islámu).

Privilegium: 

Privilegium je jev, který zahrnuje lidi, vztahy, kultury a instituce a poskytuje výhody a prospěch osobám z dominantních skupin oproti osobám z utlačovaných skupin. Západní společnosti přisuzují privilegia lidem, kteří jsou běloši, muži, heterosexuálové, bez nemocí a funkčních odlišností, křesťané, ekonomicky zajištění, ne příliš mladí ani příliš staří, domorodci a schopní vyjadřovat se ve většinovém jazyce. Privilegia se vyznačují tím, že jsou neviditelná pro lidi, kteří je požívají, nebo že jsou považována za zasloužená, získaná vlastními zásluhami a dostupná každému, kdo vyvine dostatečné úsilí. Na druhou stranu je útlak snadno vnímatelný, i když někdy dochází k tzv. epistemické nebo hermeneutické nespravedlnosti, což znamená, že utlačovaní lidé přesně nechápou, z čeho a odkud toto znevýhodnění, násilí nebo utrpení pramení, ani nevědí, jak své vnímání a důkazy toho, čím trpí, sdělit. Existuje také fenomén sebezodpovědnosti za útlak (viz „Internalizovaný útlak“). Strategie dominance, kterou elity velmi úspěšně používají a která se na mnoha místech stala hegemonií (zdravého) rozumu, je ta, která staví předposlední proti posledním. Tedy ta, která způsobuje, že zranitelnější lidi (např. pracující s nízkou kulturní úrovní) věří, že příčinou jejich potíží jsou ještě zranitelnější lidé (např. migranti přicházející za prací).

Queer-platonický vztah:

Označuje takový vztah, který je intenzivnější a intimnější než to, co se obvykle považuje za přátelství, ale který neodpovídá očekáváním, závazkům, chování, praktikám a omezením tradičního modelu romantického páru, jako je předepsaný sex, úplná a stálá oddanost, exkluzivita atd. Vyznačuje se však náklonností a citovou oddaností. Předpona „queer-“ neznamená, že se zúčastněné osoby označují za queer nebo nenormativní, ale spíše to, že jde o typ vztahu, který se odchyluje od normativity. Osoby v takovém vztahu se mohou navzájem označovat jako „můj partner“ nebo „moje partnerka“, ačkoli se používají i slova jako „moje cuketka“, aby se zdůraznila neexistence správného označení nebo dokonce vhodnost upustit od konkrétních označení. To je skutečně jediný popsaný a všeobecně známý typ vztahu, který  vzdoruje amatonormativitě jakožto kulturnímu příkazu.

Radikální:

Etymologie tohoto termínu odkazuje na změnu od kořene. Radikální přístup se zaměřuje na zásadní proměnu společenských struktur a hodnotových systémů zdola nahoru. Opačnou tendencí je nehybnost nebo reakční myšlení.

Rasizace:

Pojem rasy nebo etnicity je z různých hledisek silně zpochybňován. Charakterizovat rasu jako biogenetický koncept je totiž velmi problematické a přesně zapadá pouze do reality sociální a kulturní interpretace. Pojem rasizace se vztahuje k procesům a důsledkům definování lidí podle jejich rasy. Je to sociální mechanismus, který přisuzuje rasový význam identitě lidí, jejich interakci se společností, jejími strukturami a institucemi. Rasové zařazení vytváří hierarchii a jeho důsledkem je strukturální násilí a nerovnosti, které se udržují v čase. Tyto důsledky jsou zakotveny v přesvědčení, více či méně vědomém, že chování lidí je dáno jejich genetickou výbavou nebo tím, že člověk s určitými vlastnostmi je pravděpodobněji vychován určitým způsobem.

Přibližné znaky (pigmentace, vnější rysy obličeje a těla atd.) osob, které mají ekonomickou, politickou a sociální moc, odpovídají nerasizovaným znakům, tj. lidé, kteří je sdílejí, i když nemají moc, nejsou rasizováni.

Rodina původu / rodina zvolená:

Termín „zvolená rodina“ pochází z výzkumu, který v 90. letech 20. století provedla Kath Weston a který se týkal vztahových aspektů a formátů péče a ochrany v LGBTIQ+ komunitách. Opovrhování homosexuálními osobami a jejich odmítání ze strany původních rodin vedlo k potřebě vytvářet podpůrné sítě mimo sociální záštitu biologické rodiny. Zvolená rodina může fungovat jako méně normativní verze rodiny, než je ta tradiční, kterou nahrazuje, nebo může tvořit doplňkovou síť.

Romantický vztah:

Romantické vztahy představují hegemonický model vztahu v jeho heteronormativní, monogamní a reprodukční verzi. Jsou založeny na sublimaci emocionálních pocitů lásky a přitažlivosti ve stereotypním namlouvacím rituálu, který funguje jako forma vyjádření těchto citů a emocí, s cílem vytvořit jedinečný, věčný (nebo alespoň trvalý), idealizovaný a intimní svazek, téměř vždy se sexuálním vztahem a s cílem vytvořit rodinnou jednotku relativně nezávislou na zbytku společnosti. Romantický vztah je kladen nade vše, nad bohatství, chudobu, zdraví i nemoce. Jedná se o myšlenkový systém, který se v Evropě rozvíjel od středověku s příběhy rytířství a dvorské lásky a dosáhl svého vrcholu v 18. a 19. století se vznikem romantismu jako uměleckého směru, od něhož je odvozen jeho název.

Samospráva:

Dělnická samospráva a kolektivizace jsou termíny tradičně používané v anarchismu, který zpochybňuje uspořádání, jež vzniká z moci státu a kapitálu. V tomto kontextu jde o nenormativní uspořádání vztahů a sítí vazeb, tj. podle zásad, které si členové a členky těchto vztahů nebo sítí dobrovolně, vědomě a odpovědně stanovili. Jde o nepřistoupení na standardní smlouvu, kterou nabízí společenská normativita jako předtištěnou dohodu označenou názvy jako „pár“, „přátelství“, „rodina“ atd. Namísto toho jsou definovány dobrovolné závazky a individuální hranice, které utvářejí vzorce chování, v němž neexistuje žádná autorita mimo tu, která vyplývá z plnění těchto závazků. Neexistuje žádná hierarchie nebo autorita jedněch lidí nad druhými, a nejsou ani automaticky přijímány společenské normy jako pravidla. Pokud se objeví jakákoli pochybnost nebo rozpor, který není pokryt výslovně stanovenými závazky a hranicemi, je projednán a jsou stanoveny nové závazky, které mají problém řešit.

Sexuální/genderová identita, orientace a projevy:

Genderová identita je individuální vnímání, které vede k uvědomění si příslušnosti k určitému pohlaví, a to buď binaristicky: muž, nebo žena, nebo nebinaristicky jako bod na spektru mezi konvenční feminitou a maskulinitou. V mnoha případech se toto vnímání shoduje s pohlavím, které jsme obdrželi při narození (cisgender osoby), v jiných nikoli (transgender osoby). Lidé, kteří mají genitálie nebo chromozomální či hormonální profily, jež se neblíží údajně čistě mužskému nebo ženskému pohlaví, se nazývají intersexuálové, ale při narození se jim (historicky) přiřazuje jedno ze dvou binárních pohlaví; někdy se dokonce přistupuje k chirurgickému zákroku, aby se anatomie tomuto přiřazení přiblížila. Vyjádření genderu je vnější projev genderové identity, včetně chování a vzhledu: gesta, hlas, řeč těla, oblékání, účes, používání make-upu, jméno, preferovaná zájmena atd. Někdy se projevy pohlaví mění, a to z hravosti, sociálních, politických nebo jiných důvodů. Sexuální orientace se vztahuje k sexuální přitažlivosti (viz „Hetero-, homo-, bi-, pansexuální“). Romantická nebo citová orientace se může lišit od sexuální orientace (viz „Aromantismus/aloromantismus“).

Sexuální objektifikace:

Zacházení s osobami jako s objekty, věcmi, předměty… bez ohledu na jejich pocity, touhy, rozhodnutí či hranice. V patriarchálním systému, jako je ten v naší společnosti, je objektifikace často mužským rysem, který se zaměřuje na ženy tím, že z nich dělá sexuální objekty, ačkoli objektifikaci může napomáhat jakákoli jiná osa privilegií. Někdy se tento jev omezuje na jazyk nebo abstraktní úvahy, což je závažné, protože jde o symbolické násilí a performativní faktor, jindy však dosahuje fyzického chování a je základem zneužívání a násilí v jeho nejdoslovnějším vyjádření. Obecně není možné cítit empatii k objektu, proto je objektifikace nebezpečnou a závažnou poruchou myšlení, neboť empatie je hlavním mechanismem, který umožňuje soužití, ohleduplnost a respekt.

Souhlas je jednání, kterým se zjevně a výslovně vyjadřuje přijetí něčeho, obvykle více či méně intimního jednání citové, fyzické nebo intelektuální povahy. Kultura souhlasu je hnutí, které vychází z feministického aktivismu; v tomto hnutí je důsledné dodržování individuálních hranic nejdůležitějším aspektem analýzy a praxe vztahů se sexuální nebo citovou složkou. Je to kultura, která odmítá možnost, že by byly překročeny hranice jakékoli osoby anebo se jakákoli osoba cítila k něčemu nucena, a varuje před touto možností; tato kultura klade absolutní důraz na individuální suverenitu a tělesnou a citovou autonomii; jedná se o kulturu, která tvrdí, že já jsem jediná osoba, která může posuzovat své vlastní touhy a potřeby a rozhodovat o nich.

Podle této kultury musí být souhlas udělen pozitivně, aktivně a výslovně. Vyjádření souhlasu je specifické, tj. vztahuje se na konkrétní situaci a okamžik a nelze jej rozšířit na jiné případy nebo okamžiky. Je také procesuální, tj. musí být výslovně udržováno v průběhu celého procesu, pro který je vyjádřeno. A je odvolatelné, tj. lze jej kdykoli bez vysvětlení zrušit.

Spojenec/spojenkyně:

Osoba, která patří k utlačovatelské skupině, se může významně angažovat při odstraňování utlačovatelské struktury. Proces obvykle začíná učením, nasloucháním utlačovaným lidem, introspekcí a konfrontací s vlastními předsudky, stereotypy a automatismy, pochopením a zpracováním obranných reakcí a pocitů viny a studu, rozvojem dovedností potřebných k odbourání utlačovatelských postojů, projevů, chování, konfrontací s institucionální politikou a strukturami, které utlačování podporují, a konečně nabídnutí skromné spolupráce (nikoli vedení) lidem z utlačované skupiny, v boji po jejich boku.

Swingers:

Swinging, nazývaný také „liberální životní styl“ nebo „výměna partnerů“, je forma partnerství, která zahrnuje sexuální aktivitu jednoho nebo častěji obou partnerů, společně nebo odděleně, s jinými lidmi nebo partnery jako rekreační nebo společenskou aktivitu. Stejně jako v otevřeném partnerství se jedná o monogamní schéma, v němž je omezení sexuální exkluzivity uvolněno v reakci na problém monotónnosti a rutiny v intimních vztazích. Povinnost afektivní exkluzivity je však zachována a velký význam je přikládán respektování integrity párů. Jedná se tedy o amatonormativní životní styl.

Šedoromantismus nebo šedoaromantismus:

Jedná se o orientaci na půl cesty mezi romantickouaromantickou. Lidé s touto orientací mohou pociťovat romantickou přitažlivost jen zřídka nebo mohou pociťovat romantickou přitažlivost, ale netouží po romantických vztazích nebo touží po vztazích, které jsou málo romantické.

Šedá sexualita nebo šedá asexualita:

Jedná se o přechodnou orientaci mezi sexuální a asexuální. Lidé s touto orientací mohou pociťovat sexuální přitažlivost jen někdy nebo toužit po vztazích, které jsou méně sexuální, než je normativně přijatelné.

Utopie:

Slovo představující název ostrova zmíněného v díle Thomase Morea Vpravdě zlatá a veleprospěšná knížka o nejlepším uspořádání věcí veřejných a také o ostrově Utopia. 

Pro Morea byla utopie racionálně strukturovanou společností, kde by vše bylo v kolektivním, nikoli individuálním vlastnictví, a lidé by trávili dny četbou a uměním. Společnost míru, štěstí, spravedlnosti a plné harmonie zájmů. Příběh je natolik optimistický (sám autor zkonstruoval název spojením dvou řeckých částic znamenajících „místo, které neexistuje“), že přesný význam slova je dnes něco nemožného, ale přitažlivého a se silnou idealistickou složkou. 

Eduardo Galeano vyprávěl, že se jednou na konferenci v Cartageně de Indias setkal se svým dobrým přítelem, argentinským filmařem Fernandem Birrim, a jeden student se ho zeptal, k čemu je utopie. Birri po několika vteřinách mlčení odpověděl: „K čemu je utopie? Tuto otázku si kladu každý den. Také si kladu otázku, k čemu je utopie. A já se kloním k názoru, že utopie je na obzoru. A pak, když udělám deset kroků, utopie se vzdálí o deset kroků, a když udělám dvacet kroků, utopie se posune o dvacet kroků dál. Je jedno, jak daleko jdu, ale nikdy, nikdy tam nedojdu. K čemu je tedy utopie? Je tu od toho, abych se procházel.“

Vzájemná podpora:

Klasický anarchistický koncept, který se vztahuje k praxi svobodného dávání a přijímání od každého člověka podle jeho schopností a každému člověku podle jeho potřeb. Vzájemná podpora (pozn. překl.: často v češtině překládána jako „vzájemná pomoc“)  má horizontální povahu, tj. vzniká mezi rovnocennými partnery a partnerkami, a neznamená ani výměnný obchod („dnes já pro tebe, zítra ty pro mě“), ani povinnost či reciprocitu. Předpokládá spíše nepřímou reciprocitu, tj. když nabízím pomoc, neočekávám, že mi bude „vrácena“ stejnou osobou, ale že to bude kolektiv, zpravidla jiný jedinec nebo jedinci, kdo mi v budoucnu pomůže vyřešit problém. Tímto způsobem je podpora reciproční, ale ne na osobní úrovni, nýbrž nepřímo, ve vztahu ke kolektivu nebo k síti podpory.

Překlad: UL / Korektury: Bára V. M. 

Publikováno s laskavým svolením, které nám poskytl autor Juan Carlos Pérez Cortés a nakladatelství La oveja roja / Publicado con el permiso del autor, Juan Carlos Pérez Cortés y la editorial La Oveja Roja

Štítky

Czech