utopia

Společnost spektáklu (1967) je Debordovou nejzávažnější teoretickou prací, v níž tvořivě navazuje na Hegela, Marxe a Lukácse, aby postihl strukturu, fungování a rozpory soudobé kapitalistické společnosti, a to zejména její západní formy. Kapitál podle Deborda kolonizoval životní prostor v takové míře, že dal vzniknout spektáklu, falešné reprezentaci skutečnosti, utvářející identifikační vzory, potřeby i životní čas jedinců. Kniha silně ovlivnila nejen společenskou a kulturní kritiku následujících desetiletí (J. Baudrillard, F. Jameson, M. Hardt a A. Negri), ale i praktickou podobu protestů, které se snažily a snaží „uškodit spektakulární společnosti“.

Rozsáhlý poznámkový aparát k českému vydání si klade za úkol přiblížit některé pojmy a reálie, jež nejsou obecně známé, a identifikovat citace, narážky a vychýlení (détournements), jež umožnují nahlédnout vztah Debordova textu k textům jiných autorů.

Kapitalistický systém se podle sociologa Immanuela Wallersteina dostává v celosvětovém měřítku do strukturální krize, jejímž výsledkem může, avšak nemusí být spravedlivější a demokratičtější uspořádání společnosti. Wallersteinova Utopistika nabízí realistickou analýzu současné situace a perspektiv pro takovou společenskou změnu, jež bude zároveň žádoucí i možná. Nesnaží se tedy navazovat na tradice utopického myšlení a konstruovat ideální, avšak sotva uskutečnitelnou budoucnost. Namísto toho usiluje o vyvolání diskuse o tom, jaké společenské struktury by nám všem mohly lépe vyhovovat a jaké strategie by nás mohly vést tímto směrem.

V roce 1971 se Noam Chomsky a Michel Foucault zúčastnili v Holandsku televizní debaty, která v jistém smyslu představovala setkání dvou významných myšlenkových okruhů. Na jedné straně lingvista a politický aktivista vycházející z racionalistické tradice a optimistické představy o člověku a možnostech společnosti, na straně druhé zpochybňující hlas filozofa hledajícího vystoupení ze systému v krajních situacích a upozorňujícího na podmíněnost lidské aktivity převládajícími mocenskými vztahy a panujícím diskurzem.

První část debaty se věnuje lidské přirozenosti, roli jazyka a možnostem výkladu dějin vědy. Chomsky hájí představu o tvořivé lidské přirozenosti a o schopnostech člověka rozvíjet vědění, na kterou Foucault reaguje upozorňováním na problémy spojené s pojmem lidské přirozenosti a na roli nedoceňovaného kolektivního vědění oproti „objevům“ jednotlivců.

Válečná závislost přibližuje srozumitelným a pečlivě zdokumentovaným způsobem kořeny, pozadí a důsledky militarismu USA: od boje za nezávislost a vyhlazování indiánů, přes válku s Mexikem a Španělskem, první a druhou světovou válku, až po celou řadu vojenských střetů a intervencí, k nimž docházelo za studené války (Korea, Dominikánská republika, Vietnam, Libanon, Grenada a Libye). Hlavní pozornost je ale věnována období po roce 1989, které mělo být „érou světového míru“ – a ve skutečnosti znamenalo pokračování válek pod nejrůznějšími záminkami. Popsány jsou invaze v Panamě, Iráku, Kosovu, a především nynější „válka proti terorismu“ a snaha o nastolení „nového světového řádu“.

Komiks se rovněž zabývá vojensko-průmyslovým komplexem, jemuž tyto války přinášejí závratné zisky, a zkoumá úlohu, kterou hrají média při manipulaci veřejného mínění ve prospěch militarismu. Neopomíjí ani lidské oběti, finanční náklady a hrozbu, jež tato „válečná závislost“ představuje nejen pro obyvatelstvo USA, ale i pro celý svět, a vyzývá k odporu vůči militarismu všude a ve všech jeho podobách.

George W. Bush, jenž nebyl v televizním pořadu krátce před volbami schopen vyjmenovat pět cizích hlav států, se v listopadu 2000 stal prezidentem USA, ačkoli získal o 337 576 hlasů méně než jeho demokratický soupeř, tehdejší viceprezident Al Gore. Šlo o  vítězné završení téměř třicetiletého tažení pravicových politiků, náboženských fanatiků, křesťanských sionistů, pseudovědeckých institutů a pochybných nadací. Tuto „neokonzervativní revoluci“ financují krajně pravicoví miliardáři, ropné společnosti a vojensko-průmyslový komplex USA. Právě zájmy zmíněných skupin určují Bushovu politiku, jejímž hlavním rysem je opakovat lež tak dlouho, dokud se z ní nestane „hlas moudrosti a zdravého rozumu“.

Kniha Erica Laurenta Tajný svět George W. Bushe zkoumá hlavní aktéry „neokonzervativní revoluce“ v USA, jejímž vyvrcholením bylo znovuzvolení G. W. Bushe v listopadu 2004. Nebezpečnou síť víry, obchodu a moci tvoří především Heritage Foundation a další ultrapravicové nadace, skupiny křesťanských a židovských fanatiků, moonisté, „výzkumné" instituce, média, mediální „odborníci“, neokonzervativní establishment ve Washingtonu a představitelé současné Bushovy vlády: Eliott Abrams, Richard Armitage, John Ashcroft, Dick Cheney, Douglas Feith, Ari Fleischer, William Kristol, Tim LaHaye, Richard Perle, Condoleezza Rice, Donald Rumsfeld, Paul Wolfowitz, Dov Zakheim a další.

Bylo rozpoutání „války proti terorismu“ skutečně reakcí na útoky z 11. září? Nešlo o pouhou záminku pro realizaci dlouhodobě plánované strategie? Kdo věděl předem o útocích na Světové obchodní centrum a Pentagon? Co dělal šéf pákistánské tajné služby proslulé svými kontakty s teroristy 4. - 13. září 2001 ve Washingtonu? Jaké jsou společné zájmy islamistických teroristů a Bushovy administrativy? Co je „Strategie Hedvábné stezky“? Jaká je souvislost mezi ekonomickou globalizací a válkou? Je svět na pokraji jaderného konfliktu?

Kanadský profesor ekonomie Michel Chossudovsky klade tyto a další otázky, které jsou v dominantních médiích tabu. Odpovědi, které nastiňuje, představují pohled na současné světové dění, který je odlišný od povrchních frází většiny politiků, novinářů a mediálních „odborníků“.